Někdy kolem roku 1977 přijela do Prahy překladatelka s nabídkou, že by v Moskvě mohl vyjít překlad knížky „Sahara není jen písek“ a je možno ji upravit, přidat předmluvu atd.
Veden vrozenou poťouchlostí, propašoval tedy autor do předmluvy dnes zdánlivě nevinnou politickou žíravinu v tom smyslu, že veškerý pokrok pochází z nespokojenosti s tím, co je.
Překladatelka se vyděsila a ujistila, že to si vydavatelství nemůže opovážit, neb jak známo v SSSR veškerý pokrok tam vychází z ústředního výboru komunistické strany, s nímž jsme naopak povinně zcela spokojeni.
Knížka pak vyšla v roce 1982 a užaslý autor zjistil, že ta větička tam je – a volal překladatelku, která pár autoráků přivezla, k odpovědnosti jak je to možné. To máte tak, pravila. Celé redakci se ta nezvyklá myšlenka moc líbila a všichni strašně vymejšleli, až vymyslili, že se to dá k cenzuře bez té předmluvy, která se tam pak jako dodatečně připlácne, až už to bude mít cenzorní razítko.
Netrvalo dlouho, a bylo možno si povšimnout, že jakýsi vysoce postavený aparátčík projevuje neobvyklou nespokojenost s tím, co je, začal vyhlašovat „perestrojku“, jakož i „glasnost“ (jmenoval se Gorbačov). Je zřejmé, že sovětský aparátčík takové věci sotva mohl vymyslet svým ideologií dějin VKS(b) vylouženým mozkem, nejspíš si musel přečíst tu předmluvu. No a pak už se zakrátko Sovětský svaz následkem té glasnosti a perestrojky rozpadl.
Dodnes však zůstalo málo známo, proč k tomu došlo, proto je zde připojena kopie zmíněné předmluvy. Osudné slovo je "něudovljetvorenije" = nespokojenost...
Abych nějak odčinil, co jsem na východě zavinil, pokusil jsem se rodnou stranu odškodnit edičním návrhem knížky o sopečné činnosti, jenž následuje:
Jenže tohle mi nikdo naopak nebyl ochoten vytisknout, takže jsem se nakonec odnaučil psát a fotit, místo toho videokameřím jak je patrno z jiných kapitol tohoto www.